Zákon o přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací (plným názvem Zákon č. 99/2019 Sb., o přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací a o změně zákona č. 365/2000 Sb., o informačních systémech veřejné správy a o změně některých dalších zákonů, ve znění pozdějších předpisů) vychází ze směrnice Evropského parlamentu a Rady (EU) 2016/2102 ze dne 26. října 2016 o přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací subjektů veřejného sektoru. Cílem zákona o přístupnosti internetových stránek a mobilních aplikací je zajistit, aby osoby se specifickými potřebami (např. osoby s postižením) mohly i přes své znevýhodnění bez problémů používat webové stránky nebo mobilní aplikace, v některých případech pomocí asistivních technologií nebo specializovaných programů.

I když někomu může připadat, že jde v naší legislativě o zcela novou záležitost, není to poprvé, kdy je řešena problematika přístupnosti. Zákon č. 99/2019 Sb. totiž navazuje na zákon o informačních systémech veřejné správy z roku 2000. Za téměř dvacet let od vzniku tohoto zákona došlo k výraznému rozvoji informačních a komunikačních technologií, k masivnímu rozšíření mobilních zařízení, k posunu v oblasti asistivních technologií¹⁾ a tím také ke změně postupů a metodik, které se používají pro zajištění přístupnosti informací pro osoby se specifickými potřebami. Zákon o přístupnosti na tyto změny reaguje zejména tím, že vychází aktuálně používané metodiky WCAG 2.1²⁾ a řeší nejen webové stránky, ale také čím dál rozšířenější mobilní aplikace.

Zákon definuje tzv. povinné subjekty, na které se zákon vztahuje, stanovuje časovou osu pro uplatnění pravidel přístupnosti na webové stránky a mobilní aplikace a připouští možnost tzv. nepřiměřené zátěže, na základě které jsou možné určité výjimky z požadavků na přístupnosti.

Co tedy webové stránky a mobilní aplikace musí splňovat?

Stručně by se dalo říci, že stránky musí splňovat požadavky na přístupnost podle metodiky WCAG 2.1 a musí obsahovat prohlášení o přístupnosti.

Požadavek na přístupnost se nevztahuje na některé typy obsahu, které z podstaty věci není možné zpřístupnit nebo by jejich zpřístupnění bylo neúměrně náročné:

• mapy (s výjimkou navigačních map, u nichž musí být přístupnost zajištěna pomocí náhradního řešení);
• znázornění položky sbírky kulturního dědictví (pokud je požadavek na přístupnost v rozporu s potřebou zachování dané položky, případně pokud není dispozici vybavení pro převod do přístupné textové podoby);
• archiválie;
• zvuková, obrazová a audiovizuální média vysílaná v reálném čase (předtočené mediální záznamy však požadavky na přístupnost musí splňovat);
• obsah přejímaný z jiného zdroje (např. komentáře čtenářů pod články, vkládaná reklama apod.).³⁾

Jak je zřejmé, část výjimek se týká také knihoven. Kromě médií vysílaných v reálném čase, obsahu převzatého z jiných zdrojů, případně výjimečně také archiválií, jde zejména o výjimku přístupnosti položek kulturního dědictví. Ze zákona však zároveň také nepřímo vyplývá, že tam, kde je k dispozici technické zařízení, by se mělo usilovat o zpřístupnění položek kulturního dědictví v textové podobě tak, aby bylo přístupné také uživatelům s postižením.

Ačkoliv zákon vstoupil v platnost v dubnu 2019, pro uplatnění jeho požadavků byla stanovena časová osa, která obsahuje tři důležité termíny:

• Od 23. září 2019 mají být pravidla přístupnosti povinně uplatňována u nově vznikajících (nově zveřejněných) webových stránek.
• Od 23. září 2020 mají být pravidla přístupnosti povinně uplatňována u všech existujících webových stránek.
• Od 23. června 2021 mají být pravidla přístupnosti povinně uplatňována u mobilních aplikací.

Zákon o přístupnosti stanovuje povinné subjekty, které mají povinnost zajistit přístupnost webových stránek a mobilních aplikací. Ve zkratce jde o tyto subjekty (podrobnosti najdete přímo v zákoně):

• územní samosprávný celek;
• právnická osoba zřízená zákonem;
• právnická osoba zřízená nebo založená státem, územním samosprávným celkem nebo právnickou osobou zřízenou zákonem, pokud byla zřízena nebo založena k uspokojování potřeb obecného zájmu, které jsou financovány převážně státem, územním samosprávným celkem nebo právnickou osobou zřízenou zákonem;
• právnická osoba, kterou zřídila nebo založila výše uvedená právnická osoba;
• dobrovolný svazek obcí;
• vysoká škola, škola a školské zařízení;
• kvalifikovaný správce systému elektronické identifikace.

Z výše uvedeného seznamu vyplývá, že to, zda má organizace povinnost splnit požadavky zákona o přístupnosti, často závisí na zřizovateli a/nebo na účelu jejího vzniku. To se vztahuje také na knihovny. Z hlediska zákona jsou povinným subjektem zejména:

• knihovny zřizované státem nebo územním samosprávným celkem, tj. národní knihovny a veřejné knihovny měst a obcí;
• knihovny vysokých škol a školských zařízení;
• knihovny zřizované veřejně prospěšnými organizacemi financovanými státem, územním samosprávným celkem nebo právnickou osobou zřízenou zákonem.

V některých případech (ať už jde o knihovny nebo jiné instituce) nemusí být zcela jednoznačné, zda je daná instituce z hlediska zákona o přístupnosti povinným subjektem. V takových případech záleží na právním výkladu. Tento výklad se ovšem může v průběhu času měnit⁴⁾. V případě pochybností je proto vhodné spíše požadavky zákona splnit.

Zákon o přístupnost přináší výjimku pro povinné subjekty, které z důvodu tzv. nepřiměřené zátěže nemohou v plné šíři splnit požadavky na přístupnost (např. kvůli velkým finančním nebo časovým nárokům).

Při případném využití této výjimky je nutné pamatovat na následující pravidla:

• Výjimka se nemůže vztahovat na celý web, ale pouze na konkrétní část, při které je možné zdůvodnit a vyčíslit náklady a zdůvodnit, proč je zajištění přístupnosti nepřiměřenou zátěží.
• Zdůvodnění by mělo vycházet z velikosti, povahy a zdrojů povinného subjektu.
• Měly by být zohledněny odhadované náklady vzhledem k předpokládanému přínosu zpřístupnění informací pro osoby se specifickými potřebami, zejména s ohledem na předpokládanou dobu a četnost využití webových stránek nebo mobilní aplikace osobami se specifickými potřebami.
• V případě výjimky je nutné zajistit náhradní řešení:
  • I při uplatnění výjimky na základě nepřiměřené zátěže by uživatel neměl přijít o možnost získat některou informaci.
  • Náhradní řešení musí být takové, aby uživatel mohl získat informace bez většího odkladu.
  • Informace o nepřiměřené zátěži a o náhradním řešení musí být uvedeno v prohlášení o přístupnosti, kde by mělo být jasně sděleno, kde a jakým způsobem uživatelé získají potřebné informace (např. by mělo být uvedeno telefonní číslo, kam je možné se obrátit).

Součástí webových stránek musí být prohlášení o přístupnosti. V prohlášení musí být specifikováno:

• v jakém rozsahu webové stránky splňují pravidla přístupnosti;
• důvody, proč některé části stránek pravidla přístupnosti nesplňují;
• náhradní řešení pro získání informací, které není možné získat kvůli omezené přístupnosti webových stránek nebo mobilní aplikace;
• jak postupovat, pokud vznikne podezření, že internetová stránka nesplňuje požadavky na přístupnost nebo že důvod, proč některé webové stránky pravidla přístupnosti nesplňují, není opodstatněný;

Informace o přístupnosti mobilních aplikací (které obsahuje všechny výše uvedené body) musí být zveřejněna na některé z webových stránek povinného subjektu.

Struktura prohlášení o přístupnosti musí odpovídat vzoru stanovenému prováděcím aktem Evropské komise.